Jdi na obsah Jdi na menu
 


Haya aneb tuarežská rodina

30. 1. 2011

Haya

Haya je dívenka mírná jako jehňátko, s něžným úsměvem a jasným pohledem. Hádala jsem jí patnáct let, ale tvrdila, že jí je dvanáct. Pak znejistěla: „Možná třináct…“ Nenaléhala jsem, takhle tady odpovídala většina lidí. Nikdo totiž nezná datum svého narození. Rok určují odhadem, spíše s odvoláním na významné události, třeba rok, kdy hodně pršelo, rok usmíření, rok, kdy se narodilo hodně velblouďat, a tak podobně. 

A ni ve snu by mě nenapadlo, že je tato mladičká dívenka už vdaná. Ukázalo se, že je novopečenou manželkou Isufa, jednoho z Bayových bratrů. Na můj ne zrovna nejchytřejší dotaz, jak k tomu došlo, prohlásila hrdě: „Byla jsem tu na návštěvě s rodinou a potkala Isufa. Líbil se mi, tak jsme se vzali.“ Dívky mívají skutečně při výběru partnera hlavní slovo. Mladí muži se jim dvoří a snaží se získat jejich přízeň, seč jim síly stačí. Nejčastěji to bývá v noci, kdy všichni spí nebo to aspoň předstírají. Mladík se vplíží ke stanu své vyvolené, zahrne ji dárky a překypuje roztomilostí. Dívky dávají svým nápadníkům značně zabrat, zkoušejí jejich vytrvalost i důvtip a mučí je hádankami. Inteligence se u Tuaregů všeobecně velmi cení, nejen u mužů, ale i u žen. I když jsou Tuarežky proslulé svou krásou, muži shodně tvrdí, že vzhled je tolik nezajímá. „Hlavně aby byla chytrá a vtipná,“ říkají.

 

Neodporuj tchyni! 

Mnohé dívky mívají několik nápadníků najednou, a když se nemůžou rozhodnout, klidně koketují se všemi současně, aniž tím jejich pověst utrpí. Haya pobaveně vyprávěla, že když ještě bydlela ve vesnici, o její starší sestru byl velký zájem a téměř každou noc šplhaly davy mladíků po zdi jejich domu jako ještěrky. Když si konečně děvče vybere, nápadník vyšle k jejím rodičům prostředníka s žádostí o ruku.

Hlava rodiny, samozřejmě po poradě s manželkou i dcerou, dá svůj souhlas a začne vyjednávání o věnu. Věno platí ženich rodičům dívky a je určitou protiváhou k tomu, čím rodiče vybaví nevěstu – tedy stanem a jeho zařízením. Dřív se platilo dobytkem, dnes se čím dál tím víc prosazují peníze. Honba za penězi proniká i do pouště a s ní i tendence vyšroubovat věno do závratných částek. Nikdy však nejsou peníze důvodem ke zrušení sňatku. Nemá-li ženich příslušnou částku hned k dispozici, stanoví se splátkový kalendář.

Vždycky se zkrátka nakonec nějak dohodnou, spokojenost dětí je nejdůležitější. Svatba se odehrává v táboře nevěsty a je velkým svátkem pro celou širokou rodinu, která se dostaví v hojném počtu z blízkého i dalekého okolí. Všichni pak společně hodují a baví se při tradiční hudbě a přehlídce velbloudů. Ženich a nevěsta jsou oddáni marabutem (muslimským duchovním) a poté se přesunou do připraveného stanu nevěsty, kde tráví celý den, přijímají návštěvy a hlavně se věnují jeden druhému. Po svatbě se nevěstin stan přemístí do tábora manželovy rodiny, kam si tradičně muž svou ženu přivádí.

Haya má tedy svůj stan hned vedle tchyně, s níž sdílí společnou domácnost. Trošku se jí stýská, přiznává, ale jinak je v nové rodině spokojená a s tchyní vychází dobře, jak bývá zvykem. Většinou se tu lidé snaží spolu vycházet nejlépe, jak to jde. Nicméně tchyně vládne táboru a synova žena je jí povinna úctou, což se projevuje například i tím, že s ní nejí společně z jedné mísy. „Tchyni není dobré odporovat,“ potvrzuje Haya. „Víš, co udělat, když ti tchyně pošle svou holohlavou dceru, abys jí učesala pěkné copy?“ Aha, opět hádanka. Koukám asi nechápavě, protože Haya ani nečeká na odpověď a vysvětluje: „Tak především tchyni nemůžeš říct ne. A protože se při česání vlasy trochu namáčejí, aby byly poddajnější, pošleš tchyni děravý hrnec, aby ti v něm poslala vodu.“ Všichni se zasmějí a souhlasně pokyvují, ano, ano, tak to tady chodí.

 

Vášeň pro děti

Když žena čeká své první dítě, jde rodit domů k mamince. Matka zasvěcuje svou dceru do všech ženských záležitostí a také se u ní prvorodička cítí lépe než u tchyně. Porod se odehrává ve stanu nebo ve stínu stromu kousek od tábora a jeho průběh se nechává na přírodě. Žena rodí vsedě za dohledu skupinky starších žen, které ji drží za ruku a nakonec zabalí dítě do čisté látky. Šestinedělí tráví mladá maminka ve stanu za starostlivé péče své matky a přijímá návštěvy. Manžel, novopečený otec, však přichází pouze v noci, když všichni spí.

„ Proč? Má zakázáno vidět svou ženu ve dne?“ Moji společníci se rozesmáli: „Vůbec ne, ale riskoval by, že potká tchyni. A tomu se chce za každou cenu vyhnout!“ Sedm dní po narození dítěte se koná obřad, při němž dítě dostane jméno. Vybírají ho rodiče, většinou podle osoby, která je v jejich životě důležitá. Haya má jasno: „Když se mi jako první narodí dcera, bude se jmenovat Mariama, podle mé tety. Když to bude kluk, bude se jmenovat Musa, což je nejlepší kamarád Isufa.“ Dá se tedy očekávat, že se narodí Mariama wallet Isuf nebo Musa ag Isuf. Celé jméno Tuaregů obsahuje totiž „křestní jméno“ a jméno otce připojené slovem wallet (dcera) nebo ag (syn).

Toto jméno si nese celý život, ani žena nepřijímá jméno manžela a zůstává dcerou svého otce až do smrti. Haya je vdaná pouze tři měsíce, děti tedy ještě nestihla, ale už je plánuje. „Doufám, že budu brzy maminkou, moc se na to těším. Chtěla bych aspoň čtyři nebo pět dětí, možná víc.“ Ženy se tu přímo vášnivě rády starají o děti. A nejen ženy, i mužům zjihne pohled, když se k nim přibatolí nejmenší ratolest. V tu ránu s nimi není řeč, začnou s dítkem laškovat, něžně rozmlouvat a všemožně ho rozmazlovat, jen aby na jeho tváři vykouzlili úsměv. Děti jsou sluncem jejich života. Mrňátka tu jsou vskutku hýčkaná a zhýčkaná, ale když povyrostou, nastává důsledná výchova. 

Pokud není osud dostatečně příznivý a nenadělí ženě dost potomků, hledá se jiné řešení. Mariama měla pouze tři dítka, z nichž jedno zemřelo, zatímco její sestra měla dětí jako smetí. A tak se domluvily a sestra jí svou nejmladší holčičku prostě věnovala. To byla právě Haya, která tak vyrostla v rodině tety. „Teta Mariama na mě byla moc hodná a v její rodině jsem byla to nejšťastnější dítě na světě. Proto po ní chci pojmenovat svou dceru.“

 

Rychlý rozvod

Ani v poušti nejsou vztahy vždy růžové a mezi manželi dochází někdy ke konfliktům. Bývá to zpravidla žena, která usoudí, že už je to přespříliš, sbalí stan a vrátí se k mamince. Její rodiče vrátí opuštěnému muži věno, čímž jsou dluhy vyrovnány a manželství skončeno. Po čtyřicetidenní „karanténě“, kdy rozvedená žena nevychází ven a s cizími muži se nebaví, je uspořádána velkolepá oslava na počest její znovunabyté svobody, na niž se sjedou lidé z okolí, obzvlášť nezadaní pánové… A bývalý manžel? Ten nic neslaví, bloudí se svým stádem po poušti a přemýšlí, kde složit hlavu. 

 

Článek vyšel v časopisu Lidé a země 2010/10.