Hrdé a nezávislé Tuarežky
Podle legendy jsou Tuaregové potomci bájné královny Tin Hinan, zakladatelky národa s jednotným jazykem a jednotnou kulturou. Jednotlivé kmeny se identifikují společným předkem, což je vždy žena. Vládnoucí kmeny, z nichž se volí náčelníci, jsou přímými potomky královny Tin Hinan. Z této tradice vychází výsadní postavení ženy, v africkém a zvláště muslimském prostředí velmi neobvyklé.
Společnost je matrilineární, příslušnost dítěte ke kmeni a jeho společenské postavení se odvozuje od matky. Dokonce následníkem „trůnu“ se u některých kmenů nestává syn dosavadního náčelníka, ale syn jeho sestry, aby se tak zachovala ženská linie rodu. Jméno ovšem dostává dítě po otci - ke jménu dítěte se přidává ag (syn) nebo walet (dcera) a jméno jeho otce. Tak například Moussa ag Ahmed má syna Ibrahima, který se jmenuje Ibrahim ag Moussa, jehož syn Issouf se pak bude jmenovat Issouf ag Ibrahim a dcera Mina walet Ibrahim atd. Neexistuje tedy něco jako rodové jméno.
Zatímco úkolem muže je ochránit rodinu před nebezpečím zvenčí a materiálně ji zapezpečit (chov zvířat, hlavně velbloudů, a obchod), žena je tvůrkyní a ochránkyní domova. Domov vyjadřuje v jazyce tamašek (jazyk Tuaregů) slovo éhan, které zároveň označuje stan nebo dům, tedy místo, kde je člověk v bezpečí před cizím světem. Pojem éhan je u Tuaregů klíčový, je to pro ně střed vesmíru, představující zabezpečení jejich existence. Veškerý svět kolem je cizí a nepřátelský, plný zlých duchů.
V tradiční rodině je domov prostorem ženy, ona je paní domu a také jeho majitelkou. Před svatbou, poté co si dívka vybere z nápadníků toho pravého (většina se vdává z lásky), musí ženich zaplatit rodině nevěsty taggalt,„věno“, jehož výše závisí na společenském postavení rodiny, nesmí být však v žádném případě nižší než věno, které dostala matka nevěsty. Tradičně taggalt představoval určitý počet velbloudů, případně menších zvířat u nižších vrstev, dnes se platí i penězi. Tím se zabezpečuje zachování společenské vrstvy rodu. U nejvyšších vrstev je to často rodina nevěsty, která určí partnera podle společenského postavení, aby zůstala zachována důstojnost a čest kmene. Bývalo zvykem, že ženich i nevěsta pocházeli ze stejného kmene, nejlépe děti dvou sester, pro zachování ženské linie. Dodnes to v leckterých oblastech nebo vesnicích vypadá, že všichni obyvatelé jsou bratranci nebo sestřenice.
Pokud jsou novomanželé z různých tábořišť nebo vesnic, námluvy a svatba probíhají u nevěsty a pak se nevěsta stěhuje do tábořiště manžela, kde zakládá nový éhan. To znamená, že přichází se stanem a jeho vnitřním zařízením, kterým ji vybavila její rodina. Alespoň část zařízení stanu pochází z vlastnictví její matky, které si původně sama přinesla do svého manželství, a tak zůstává částečně zachováno dědictví majetku po ženské linii.
Majetek manželů se nespojuje, každý zůstává majitelem svého dílu po celou dobu manželství i případně po jeho skončení (rozvod, úmrtí). Muž vlastní stádo a žena stan a jeho zařízení. Tím, že je jeho majitelkou, je i jeho paní - ona rozhoduje o veškerém dění ve stanu, ona si zve návštěvy, pořádá různá setkání, organizuje domácnost a rodinné záležitosti. Muž je tu vlastně pouhým hostem. V případě rozvodu, na který mají oba stejné právo, žena sbalí stan a vše, co k němu patří, a odchází zpět ke své rodině. Muž pak zůstane bez přístřeší, bez domova.
Tuarežky jsou pověstné nejen svým půvabem, ale i svou hrdostí, sebevědomím a nebojácností. Jsou svobodné, mají právo rozhodovat o věcech rodinných i veřejných stejně jako muži, mluví do všeho a jejich názor je muži respektován. V době, kdy jsou muži na cestách, řídí celý tábor. Společnost je monogamní, Tuarežka se nechce dělit o muže s někým jiným. Milostné zálety jsou spíše doménou ženy, kdyby muž byl nevěrný a jeho žena se o tom dozvěděla, hned by byl rozvod a muž by se tak ocitl bez domova.
Matka učí své děti písmu tifinar
Foto : Touareg du Niger (z knihy H. Claudot-Hawad : "Touaregs. Apprivoiser le désert .")
Základní úloha ženy spočívá v zachování rodu a jeho tradic. Vychovává děti a stará se o jejich vzdělání. Učí je tradicím, náboženství a vyučuje i tifinar, původní berberské písmo, Tuaregy používané nepřetržitě. Dívkám předává znalosti a zkušenosti důležité pro jejich budoucí manželství a vedení domácnosti. Žena je hlavní nositelkou kultury, po večerech u tendé (bubínek, na který ženy bubnují) ženy vyprávějí staré legendy a zpívají písně opěvující statečnost bojovníků, jejich čest, dovednosti ... Hudba je hlavně ženskou záležitostí, říká se, že každá Tuarežka je hudebnicí, zcela přirozeně se při společných večerních sezení naučí zpívat, skládat písně, bubnovat na tendé a hrát na imzad (druh houslí). Domácí práce tuarežské ženy v minulosti skoro neznaly. Na těžší rutinní práce tu byli otroci, menší dobytek pásly děti a o velbloudy se starali muži, domácnost ve stanu na poušti je velmi jednoduchá, včetně vaření, a tak většinu času trávily ženy vzděláváním dětí, hudbou a péčí o svůj zevnějšek.
Tradičně se žena ve společnosti těší velké vážnosti a úctě. Zdvořilost vůči ženě je jedním ze základních pravidel nepsaného tuarežského morálního kodexu, který se nazývá ašak. Muž, který by se dopustil hrubosti k ženě, by byl společensky odepsán. Pokud by ji dokonce uhodil, ztratil by veškerou svoji čest a všichni by se od něj odvrátili. Čest a pověst muže je značně závislá na tom, co o něm říkají ženy, co o něm zpívají u tendé.
Toto výsadní postavení tuarežských žen je dnes z velké části pohádkou minulosti. Tradiční způsob života byl v posledních 50 letech silně narušen událostmi spojenými s rozdělením Sahary mezi nově vzniklé státy. Většina Tuaregů žije na území Nigeru a Mali, kde diskriminační politika vlád obou států a nepříznivé klimatické podmínky donutily velkou část obyvatel opustit kočovný způsob života a hledat útočiště před smrtí hladem na krajích měst nebo dokonce v exilu. Mnozí se snaží zajistit si obživu zemědělstvím a usazují se ve vesnicích. Tato změna životního stylu spolu s modernizací společnosti, s vlivem kultury ostatních etnik žijících v těsném sousedství a také s bídou, která je dnes životní realitou většiny Tuaregů, velmi silně zasáhla také roli a postavení ženy.
Ve městech a větších vesnicích žena není majitelkou stanu, protože se bydlí v domech. Tím přichází o základ své nezávislosti a musí se podřizovat okolnostem. Spolu s usedlým způsobem života (a vlivem černošských sousedů) se čím dál častěji objevuje polygamie. Ztížené životní podmínky (a zánik otroctví) nutí ženu vykonávat i těžké domácí práce, nosit zdaleka vodu, pracovat na poli apod. Nemá už pak čas na vzdělávání a výchovu dětí, které ostatně čím dál tím víc chodí do škol, takže ztrácí svou roli nositelky kultury národa, zajišťující předávání tradic z generace na generaci. Na venkově v severních oblastech, kde část Tuaregů pokračuje v kočovném nebo polokočovném životě (žijí ve vesnici a část roku tráví kočováním po okolních pastvinách se svými stády), přetrvává ještě částečně původní způsob života i s tradiční kulturou, je však ve znamení každodenního boje o přežití.
Těžkou krizí prochází v současné době celá tuarežská společnost, pro ženu je pak tato situace obzvlášť dramatická. Cesta ke zlepšení spočívá v obnově její ekonomické nezávislosti, a to především vzděláním, aby byla schopna se sama uživit a nebyla vydána napospas svému okolí. Důležité je také zlepšení životních podmínek, aby byla osvobozena od každodenní dřiny související hlavně s nošením vody z velké dálky a mohla se pak věnovat vlastní výdělečné činnosti, např. výrobě oděvů nebo různých textilních a kožených výrobků (koberce, tašky ...), a zajistit si tak důstojnější život. Proto mnohé místní i zahraniční nevládní organizace se soustřeďují především na budování zdrojů vody, stavbu škol a zakládání umělecko-řemeslných družstev pro ženy.
Zdroje :
L'occidental Afrique Occidentale
