Tuaregové

Období dešťů neboli akassa trvá přibližně od začátku června do konce září. Přichází po dlouhém a kritickém suchém období, kdy už téměř veškeré skromné rostlinstvo uschlo a zvěř hladově spásá poslední zbytky trávy a keřů. Za úmorného vedra vodí kočovníci svá stáda denně až patnáct kilometrů mezi studnou a rychle mizícími pastvinami. Slabší zvířata rychle podléhají nemocem a vyčerpání. Všichni toužebně hledí k nebi a očekávají první kapky životadárné tekutiny.

Ne vždy dorazí deště hned začátkem června. Někdy se čeká ještě celý měsíc, někdy přijdou až v srpnu. To pak uhyne velká část stáda, často jediný majetek a jediný zdroj obživy celé rodiny.

Když konečně nastane ten toužebný okamžik, má podobu spíš živelné pohromy. Období dešťů neznamená, že by pršelo dlouho a vytrvale. Jde o krátké, ale velmi prudké lijáky. Vypadá to, jako když kdosi nahoře vychrstne do pouště velký kýbl vody a jde pryč. Tomu ještě předchází většinou písečná bouře, obrovský sloup písku hnaný závratnou rychlostí širým prostorem. Obzor ztmavne a písek zbělá, člověk by řekl, se poušť pokryla sněhem. A po chvíli je to tady, bičující písek a vichr smetou vše, co jim přijde do cesty. Když se po několika hodinách živelného běsnění spustí déšť, je to dobré znamení. Voda stlačí písek k zemi a brzy je po všem. Pár posledních kapek a vichřice je pryč.

Pouští se valí proudy vody, kterou vyprahlá zem není s to vstřebávat. Každé vyschlé koryto (vádí), každá jamka či proláklina se naplní vodou, nicméně to často nestačí. Voda se žene krajinou a bere vše. Strhne ploty, smete zahrádky, někdy i zvíře či člověka. Ač to zní paradoxně, v poušti je možné se utopit. Případů, kdy se někdo po přívalových deštích utopil stržen proudem vody, není zrovna málo.

Škody napáchané vodou berou ovšem Tuaregové se stoickým klidem, jako nutné zlo. Dostatek vody je pro ně mnohem důležitější. Škody se dají opravit, ale bez vody život není. A tak se radují a voda postupně opadá. Blátivý písek vysychá a na povrchu se vytváří tvrdá kůra. A po několika dnech přichází zázrak. Ztvrdlá kůra začne praskat a skulinkami vyrážejí zelené výhonky. Rychle se derou za sluncem a poušť se brzy promění v zelenou louku se zurčícími potůčky a více či méně širokými hladinami naplněných jezírek.

Pokud se deště opakují, po měsíci je Sahara plná bujné vegetace a spokojených lidí i zvířat plně si vychutnávajících období hojnosti. Pro Tuaregy nastává čas odpočinku. Za vodou ani pastvinami není třeba chodit daleko, vše je na dosah. Ráno se stádo odvede pár metrů od tábořiště na nejbližší louku a nechá se tam celý den. Večer se pak odvede zpět do tábora a podojí. Děti se přes den chodí cachtat do blízkých jezírek a při té příležitosti naberou do vaků vodu. Odchytnou potom některé z oslíků, co se pasou opodál, naloží ně ně vaky a vesele se vrátí domů.

Na rozlehlém území pouště neprší rovnoměrně, deště se z mraků spouštějí jen místně. Bývá obvyklé, že se střídají zelená místa s vyprahlými, na něž nespadne za celý rok ani jediná kapka vody. I celý kraj může zůstat bez vody. Tuaregové jsou však kočovníci, tak se přestěhují tam, kde pršelo. I většina rodin žijících ve vesnicích a městečkách vyráží v tuto dobu se svými zvířaty do krajiny, za bohatými pastvinami. Proto bývají v létě vesničky opuštěné. Naopak cestou v poušti potkáváte v pohybu celé rodiny i stáda.

Zvířata jsou velmi samostatná, vydávají se za potravou i sama a shlukují se tam, kde je tráva nejlepší. Jeden z mých hostitelů mi v autě radostně ukazoval skupinku pasoucích se oslíků, které jsme míjeli. Rozpoznal mezi nimi několik jedinců patřících jeho rodině. Byli jsme zrovna něco přes sto kilometrů od jeho tábora. Vysvětlil mi, že to osli dělají, že sami putují i takovou dálku za pěknou pastvinou. Později pak přichází pro Tuaregy pátrací období, kdy hledají své "ovečky", aby je zas přivedli domů. Většinou je najdou. Na můj dotaz, jak mezi zhruba stovkou identických oslů poznal ty svoje, se mi dostalo nechápavého pohledu : "Své zvíře přece každý pozná. "